Sportovní kynologie
S Harwoušem jsme na cvičák poprvé vyrazili, když mu bylo přibližně půl roku. Neměla jsem s kynologií žádné zkušenosti a chtěla jen vycvičit svého psíka, aby mě poslouchal a mohla s ním chodit na procházky i bez vodítka.
Po nějakém čase trénování poslušnosti jsme vyzkoušeli obrany. Disciplínu, která se stala životním koníčkem mého psa. Harwey se poprvé zakousnul do hadru, který mu figurant Dušan nabízel. Asi se mu zdál dostatečně nažhavený, protože si Harwey při první obraně hned kousl do „dospěláckého“ rukávu. V prvních chvílích jsem tomu nepřikládala moc velkou váhu, ale teď už vím, že to byl dar...
Tak když už jsme trénovali poslušnost a obrany, bylo nutné přidat i třetí disciplínu, aby bylo možné vykonat o něco složitější zkoušky. Ze začátku byla stopa nerozlousknutelný oříšek. Harwoušova žravost mi však v této disciplíně byla ku prospěchu. Ukázalo se totiž, že jeho láska k buřtíkům povede k důkladnému sledování mnou vyšlápnuté stopy. Hlad je totiž svině. K tomu, aby člověk chodil denně na louku bylo třeba i značné množství trpělivosti a vytrvalosti, úspěch se totiž nedostavil okamžitě.
Zvládnutí stopování bylo náročné a nezdařilo by se mi v takové míře bez pomoci mé „cvičitelky Věrky“ a tímto jí patří můj dík( a abych nezapomněla: do Dušana, si Harwey vždy ochotně a rád zakousne ).
